Sloveso, které přidává do věty, v níž se objevuje, gramatický význam, tj. rysy {osoba, číslo} a/nebo rysy z množiny {čas, aspekt, ilokuce, modalita apod.}. V tradiční (školské) gramatice se pro takové výrazy užívá termín pomocné sloveso. Pro první přiblížení je výhodné rozlišovat gramatické auxiliáry (GA) a lexikální auxiliáry (LA), viz ✍Rivero(vá) (1991). Tomuto rozlišení do značné míry odpovídá rozlišování auxiliárů (= GA) a lehkých sloves (light verbs) (= (LA)); k tomu, zvl. pro analýzu lehkých sloves, viz ✍Butt(ová) (2003), n. rozlišování GA jako verbálních expletiv a LA jako lexikálních sloves; k tomu, i z hlediska č., viz ✍Junghanns (1997).

↗GA se v č. vyznačují tím, že vyjadřují jen hodnoty gramatických rysů [osoba], [číslo], [modus] a podílejí se na časové interpretaci události vyjadřované lexikálním slovesem (přesněji: celou ↗propozicí); lexikální sloveso má formu (a) ‑l‑ového participia, které na základě shody se subjektem vyjadřuje sufixem-koncovkou nominální rysy rodu a čísla subjektu a rys nominativu subjektové pozice, který subjekt získává od finitní morfologie a.: Eva [by‑Ø četl‑a]; (b) infinitivu: Eva [bud‑e číst]. GA se tedy objevují ve verbálním komplexu jen coby finitní forma slovesa. V č. je to neimperativní forma slovesa „být“ se zcela individuálními morfosyntaktickými vlastnostmi, tvořená pro každý verbální komplex z jiného kořenu:

(a) √js: pracoval jsem / *budu / *být / *buď / *jsa

(b) √by: pracoval bych / *budu / *být / *buď / *jsa

(c) √bud – budu / *bych / *jsem /*být / * buď / *jsa pracovat

Svými vlastnostmi se mezi GA řadí taky sloveso „jít“, mající ve verbálním komplexu s infinitivem jen imperativní formu pojď‑:

(d) pojď / *jde / *šel / *jít / *jda zapomenout

(Tvary s * jsou gramatické mimo tento verbální komplex.) V tradiční mluvnici se verbální komplexy s GA pokládají za opisné / perifrastické / analytické konstrukce, které vyjadřují členy morfologických kategorií slovesa: (a) čas: ↗préteritum, (b) modus: ↗kondicionál, (c) čas: ↗futurum (nedokonavých sloves), (d) modus: ↗imperativ (inkluze mluvčího).

↗LA se naopak vyznačují tím, že se v syntaxi objevují coby sloveso, které má tytéž morfologické vlastnosti jako lexikální sloveso, a tedy mohou mít finitní i infinitní formu (např. Já jsem kontrolován, Být kontrolován je nepříjemné) a jejich finitní forma může být tvořena verbálním komplexem s GA (Já jsem byl kontrolován, Já bych byl kontrolován). Patří sem:

(e) sloveso „být“ (jsem / byl jsem / být / buď / jsa kontrolován / smutný / učitel / vidět atd.), analyzované v konstrukci se subst.n.adj. jako ↗spona (Petr je učitel / smutný / rozvedený *soudcem Novákem), n. jako součást ↗opisného pasiva, v tradiční gramatice analyzovaného jako člen morfologické kategorie slovesného rodu (Petr byl rozveden soudcem Novákem = dějové pasivum × Petr je rozvedený = výsledněstavové pasivum),

(f) slovesa, která přispívají k významu události sémanticky: (f₁) ↗slovesa kauzativní „nechat“ (nechám / nechal jsem / nechat / nechej / nechav ostříhat (dceru)), (f₂) ↗slovesa fázová (začnu / začal jsem / začít / začni / začav číst, zůstanu / zůstal jsem / zůstat / zůstaň / zůstav sedět), (f₃) ↗slovesa modální (musím / musel jsem / muset / muse číst), (f₄) různá slovesa jiná, typicky taková, která jako lexikální slovesa vyjadřují (i) posesivitu (mám / měl jsem / mít / měj / maje uklizeno, mám / měl jsem / mít / měj / maje viset (kabát v předsíni)), n. posesivitu implikující (dostanu / dostal jsem / dostat … vynadáno, dá se / dal se / dát se … opravit (= ‘lze’), dám / dal jsem / dej … ostříhat (dceru) (= nechat)), n. (ii) pohyb (jde / šla / jít … opravit (lednička) (= ‘lze’)); u nich jakožto součásti verbálního komplexu došlo n. dochází v různé míře k vyblednutí jejich lexikálního významu. Proto jsou ↗LA ve funkčních gramatikách anazylovány jako výsledek (stupně) ↗gramatikalizace, viz např. ✍Heine (1993), ✍Kuteva (2001). Nejvíc vlastností lexikálních sloves mají tzv. ↗kategoriální slovesa ve ↗verbo-nominálním predikátu: provést měření / kontrolu / technické výpočty …; mohou být pokládána za lehká slovesa, nikoli ale za LA.

Takto vymezené a. nicméně představují vnitřně značně heterogenní třídu výrazů jednak s různými morfosyntaktickými vlastnostmi, jednak s různou mírou „auxiliarity“. Např. požaduje-li se od a. to, že (1) nepřiděluje sémantické role (což vyplývá logicky z toho, že a. vyjadřují jen gramatické rysy), pak jsou a. všechny GA a z LA jen spona „být“, (asi jen některá) fázová slovesa (srov. pršelo – začalo pršet) a podle některých koncepcí modální slovesa, přičemž nejsilnějšími kandidáty jsou modální slovesa s epistémickou interpretací (Ty klíče jsem musel nechat na fakultě = ‘určitě jsem nechal’). Velmi rozdílné analýzy jsou pro sloveso „mít“ (s jiným než ryze posesivním významem), protože rozdíl mezi Dnes je volno a Školáci dnes mají volno může být analyzován tak, že sloveso mít přiděluje subjektu sémantickou roli (a chová se syntakticky jako lexikální sloveso, přidělujíc objektu akuzativ, viz ↗Burziova generalizace); u nás se mít s vlastnostmi LA analyzuje jako (objektová) spona; srov. Třída už je vyvětraná – Žáci už mají třídu vyvětranou; viz ↗rezultativ.

Požaduje-li se od a. nejen (1), ale i (2), tj. že a. tvoří s infinitním lexikálním slovesem verbální komplex, v němž a. vyjadřuje gramatické rysy (tj. že a. je finitum tantum), pak jsou a. jen slovesa v konstrukcích (a) – (d). Jedna z predikcí plynoucích z těchto analýz je ta, že struktury obsahující GA jsou, ač obsahují dvě slovesa, struktury monoklauzální (jedna věta), kdežto struktury obsahující LA mohou být monoklauzální, n. biklauzální. Pokud monoklauzalitu testujeme tak, že v jedné klauzi může být jen jedna verbální negace, tak tuto predikci splňují beze zbytku jen GA (a), (b) (příklady viz níže) a (d) Pojď dnes nekouřit × *Nechoď dnes nekouřit (ok s interpretací nechoď jako lexikálního slovesa), zatímco GA (c) je empiricky nejasný (je Petr nebude nekouřit ok?), a tedy i jako GA nejistý. Jinou predikcí plynoucí z (1) a (2) je to, že sloveso se statusem GA není sloveso (v tradiční analýze) ↗kontroly (*Petr bude PRO odpočívat × Petr plánuje PRO odpočívat) ani ↗nadzvednutí (*Petr_i bude t_i milovat Marii × Petr_i se zdá t_i milovat Marii).

Nesporným společným rysem GA a LA je to, že mají strukturní autonomnost, projevující se v jejich přemístitelnosti (Já jsem / bych přišel × Přišel jsem / bych; Petr bude / začne / musí spát × Spát bude / začne / musí Petr) a v možném distantnímu postavení vůči infinitní části komplexu (Já jsem / bych to včera odpoledne Pavlovi řekl; Petr bude / začne / musí každý den do školy jezdit). Tato vlastnost je důležitá zvl. pro analýzu komplexů s GA, neboť problematizuje jejich hodnocení jako morfologické kategorie slovesa (viz také ✍PČM (1978:106)).

Klasické analýzy a. jsou proto analýzy ↗GA (a) – (c), resp. i (d), a protože sloveso „být“ je nejen GA (v (a) – (c)), ale i LA (v (e)) (a nadto verbum existentiae: Bůh je!), analýzy vycházejí ze zjišťování shod a rozdílů mezi těmito různými „být“; pro č. v rámci deskriptivní gramatiky zvl. ✍ZČSk (1962) a ✍PČM (1978), v rámci formální gramatiky negenerativní ✍Skoumalová (2003), v rámci generativní gramatiky zvl. ✍Toman (1980), ✍Veselovská (2008).

(a) Distribuce: GA (a) – (d) mají radikálně omezenou distribuci, objevují se totiž právě jen v komplexu s ‑l‑ovým participiem (a) a (b), n. s infinitivem (c) a (d), přičemž distribuce infinitního slovesa je výsledkem diachronního vývoje: infinitiv je tehdy, je-li GA od původu lexikální sloveso s infinitivním doplněním, viz ↗futurum ve starší češtině; k ‑l‑ovému participiu v kombinaci s jsem, jsi … viz ↗préteritum ve starší češtině; v kombinaci s bych, bys … je GA od původu součást aoristového perfekta; viz ↗kondicionál ve starší češtině. Naproti tomu LA má daleko volnější distribuci: kombinuje se s jmény, adjektivy, včetně adjektivních ‑l‑ových participií, s předložkovými skupinami, s ‑n‑/‑t‑ovými participii (verbálními i adjektivními), s infinitivem, adverbii ad.: GA: Já jsem / bych četl × Já jsem / bych *číst, Já budu číst × Já budu *četl × LA: Já jsem / bych byl / budu … starý / učitel / v kině / doma / zkoušen / vidět už z dálky …

(b) Paradigma: prézentní paradigma GA s kořenem √js je jiné než prézentní paradigma LA, ač je taky tvořeno tvary z kořenu √js:

Tvary s regulárními verbálními koncovkami, 1.os.sg. ‑u (typické pro moravská nářečí) a 2.os.sg. ‑š (typické pro obecnou č.) jsou možné jen tehdy, má-li být vlastnosti lexikálního slovesa, tj. v LA, nikdy se neobjevují v préteritovém komplexu, tj. v GA: píš‑u: jse‑m // js‑u smutný × přišel jse‑m // *js‑u; píše‑š: js‑i // jse‑š smutnej × přišel js‑i // *jse‑š.

Naopak realizace rysu 3.os. ‑Ø u GA je typická pro gramatický morfém, srov. 3.os.sg.: chválí‑Ø, chválil by‑Ø // chválil Ø, ale nepřípustná pro lexikální sloveso (1.os. chválí‑m, 2.os. chválí‑š, 3.os. *Ø); proto kontrast: On *je / Ø chválil × On je / *Ø starý.

Prézentní tvar GA js‑ nevyjadřuje prézens, kdežto prézentní tvar LA js‑ ano: Já jsem pobledl včera × Já jsem pobledlý // starý // vidět zdaleka *včera … K interpretaci verbálního komplexu [js‑ ‑l‑ové participium] jako minulého času viz ↗préteritum.

(b₁) Paradigma GA s kořenem √by je unikátní: pro realizaci gramatických rysů osoba a číslo má aglutinační strukturu, přičemž žádné sloveso nemá pro vyjádření souboru rysů 1.os.sg. sufix ‑ch‑ (srov.: 1.os. by‑ch: sg. by‑ch‑Ø, pl. bych‑ch‑om) a pro vyjádření souboru rysů 2.os.sg. sufix ‑s‑ (2.os. by‑s: sg. by‑s‑Ø, pl. by‑s‑te) (Ø‑ový sufix pro 3.os. je naopak u sloves pravidlem, zato unikátní je Ø‑ový sufix pro soubor rysů 3.os.pl. (3.os. by‑Ø, sg. by‑Ø‑Ø, pl. by‑Ø‑Ø)). K substandardním formám (bysme, byjste) a k formám v kombinaci s ↗reflexivní klitikou (Ty bys četl × Ty by ses rozvedl) viz ↗kondicionál.

Tvar GA s kořenem √by vyjadřuje inherentně (kořenem) rys [–realis] (srov. frazém pozdě bycha honit) a nevyjadřuje žádnou hodnotu rysu čas: četl bych včera / dnes / zítra × četl jsem včera / dnes / *zítra; viz ↗kondicionál.

(b₂) Paradigma GA s kořenem √bud má standardní flexi prézentních tvarů e‑kmenového slovesa:

Povrchovou realizaci tvarů s rysy 1.os.sg. budu a 3.os.pl. budou jakožto výsledek morfonofonologického procesu odvozuje ↗Jakobsonovo pravidlo. K futurální interpretaci komplexu s GA bud‑ s prézentní morfologií viz ↗futurum.

(c) Možnost rozšíření verbálního komplexu s GA: GA s kořenem √js a s kořenem √by se ve verbálním komplexu s ‑l‑ovým participiem mohou kombinovat se stejnou morfologickou formou slovesa „být“, tj. s ‑l‑ovým participiem byl‑; takové komplexy jsou pokládány za ↗plusquamperfektum (Já jsem byl pracoval) a ↗kondicionál minulý (Já bych byl pracoval); byl‑ je možné analyzovat jako infinitní GA v kondicionálu minulém, a spíš jako stylistický a. v plusquamperfektu (Já jsem byl pracoval). V dvouauxiliárním verbálním komplexu s významem kondicionálu minulého se navíc může objevit ještě ‑l‑ové participium slovesa „bývat“: Já bych byl býval pracoval; býval‑ je zde možné analyzovat jako infinitní stylistický a. Naproti tomu GA s kořenem √bud se ve verbálním komplexu s infinitivem se stejnou formou slovesa „být“, tj. s infinitivem být, kombinovat nemůže: *Bude být pracovat. K analýze struktur Od listopadu bude bývat partička už od 18 hod viz ↗futurum. Verbální komplexy s LA „být“ takto rozšiřovány být nemohou.

(d) Citlivost vůči vidu GA: GA s kořenem √js a s kořenem √by se kombinují s participii obou vidů (psal jsem / bych, napsal jsem / bych), GA s kořenem bud‑ je na vid citlivý: kombinuje se pouze s nedokonavým infinitivem: bude zkoušet / *vyzkoušet. Naproti tomu LA bud‑ se kombinuje s nedokonavými i dokonavými pasivními participii (verbálními i adjektivními): bude zkoušen / vyzkoušen.

(e) Komplexy s GA ukazují nutnost tzv. dlouhého pasiva, tj. změny akuzativního objektu lexikálního slovesa v nominativní subjekt GA v důsledku ↗reflexivní formy slovesa (1). Naproti tomu u LA (u modálních a fázových sloves) dlouhé pasivum nutné není, ač je preferované (1a), a u spojení dvou plnovýznamových sloves dlouhé pasivum není vůbec možné (1b):

Dvouslovesná struktura komplexů s GA se v tomto případě chová úplně stejně jako jedno plnovýznamové sloveso, u něhož je dlouhé pasivum taky nutné, tedy jako jedna věta, viz stejný vzorec v (1) a (1c):

(f) Možnost umístění negace ne‑ ve verbálním komplexu s GA: GA s kořenem √js a s kořenem √by nemohou přijmout negaci, a v komplexu může být tedy jen jedna větná negace, kdežto prézentní tvar LA „být“ může přijmout negaci a v komplexu mohou být negace dvě: *Já nejsem / nebych chválil – Já jsem / bych nechválil – *Já nejsem / nebych nechválil × Já nejsem zkušený – Já jsem nezkušený – Já nejsem nezkušený. Viz také umístění negace v ↗plusquamperfektu a v ↗kondicionálu minulém. GA s kořenem bud‑ se z hlediska negace chová jako LA, tj. může přijmout negaci a podle většinového názoru č. gramatologie se ve verbálním komplexu může vyskytovat jen jeden zápor, tedy: Jan nebude pálit trávu – *Jan bude nepálit trávu – *Jan nebude nepálit trávu. Data z ČNK toto tvrzení č. mluvnic nicméně vyvracejí: Vždy budu nesouhlasit; viz ↗futurum. Možnost dvojího záporu je silným signálem toho, že dvouslovesná struktura může mít vlastnost dvou vět (že je to biklauzální struktura).

(g) Klitičnost: GA s kořenem √js a √by jsou ↗klitika, kdežto prézentní tvar LA „být“ klitikon není: Já jsem / bych chválil – *Já chválil bych × Já jsem chválen / Já chválen jsem. GA s kořenem √bud se chová jako LA, tj. klitika není: Já budu chválit – Já chválit budu.

(g₁) Klitický GA 2.os.sg. jsi může redukovat formu na ‑s a toto ‑s se jako klitika připíná k jinému slovu, neklitický LA 2.os.sg. se tak chovat (podle mnoha Čechů) nemůže: Ty jsi chválil / Tys chválil × Ty jsi starý / ^?/*Tys starý. Není-li přítomno reflexivum, v běžně mluvené č. (zvl. na Moravě) se ‑s připíná – jako klitikon – k první „velké“ frázi: Slyšels to?; A tos slyšel?; Tys mu to neřekla; Kdes byl?; V hospoděs nebyl; srov. i kontrasty: *Vedles domu nestál × Vedles nestál, *Krásnous dívku nepozdravil × Krásnou dívkus nepozdravil. Na rozdíl od pravých klitik jeho druhá pozice je ještě méně nutná, takže je k dispozici např. tato klitizace: Pročs často chválil Petra? / Proč častos chválil Petra / Proč často chválils Petra? / *Proč často chválil Petras? Je-li ve struktuře přítomno klitické reflexivum se, si, klitika ‑s se připíná ve spisovné č. závazně k němu: Ty ses chválil / _V ČecháchTy jsi se chválil / *Tys se chválil / *Ty se chválils.

Klitický GA s kořenem √by se chová stejně: ‑s klitizuje ve spisovné č. k reflexivní klitice, nikoli k a., ač sama klitika –s vzniká redukcí jsi v komplexu, který je substandardní: Koho by jsi se bála? / Koho by ses bála / *Koho bys se bála? / *Kohos by se bála? / *Koho by se bálas?; Chodil sis pěkně bosky. Unikátní vlastností klitického GA s kořenem √by je, že ve větě klitizuje k a a kdy a vytváří tak ↗komplementizéry (podřadicí spojky), které ukazují shodu v rodě a čísle se subjektem: Řekl, abych (já) přišel; Mrzelo by mě, kdybych (já) na to doplatil; viz ↗kondicionál.

(h) Chování při elipse: GA s kořenem √js a sufixem s rysy 1.os.sg. a pl. jsem, jsme a LA s kořenem √js a sufixem s rysy 1.os.sg a pl. jsem, jsme mají (v č. v Čechách) různou distribuci v kontextu elipsy: Je-li slovně vyjádřen podmět, může být elidován GA, nikoli LA: Já (jsem) ho chválil × Já *(jsem) starý; My (jsme) ho chválili × My *(jsme) staří.

(ch) Pozice iterativního sufixu ‑va‑: GA nemohou hostit iterativní sufix ‑va‑, který se připojuje ke kořenu √by‑ (viz ↗futurum); ve verbálním komplexu je tedy v ‑l‑ovém participiu (*chválil bývám / chválíval jsem, *chválil bývách / chválíval bych), resp. v infinitivu (*bývám chválit / budu chválívat). LA tento sufix hostit mohou (jsem smutný – bývám smutný), a je-li ve verbálním komplexu přítomen neurčitý slovesný tvar, může být ‑va‑ i v něm (bývám chválen / jsem chválívám / bývám chválíván).

(i) Odpovědi na ano/ne-otázku: GA s kořenem √js a s kořenem √by nemohou být odpovědí na otázku, GA s kořenem √bud a LA mohou: Chválila jsi Petra často? – *Jsem / Chválila; Chválila bys Petra často? – *Bych / Chválila × Budeš Petra chválit často? – Budu / *Chválit; Jsi často chválena? – Jsem / *Chválena.

Lze pozorovat implikační vztah mezi vlastnostmi a.: jestliže má a. vlastnost [+unikátní paradigma], má i vlastnost [+klitikon], má-li vlastnosti [[+unikátní paradigma], [+klitikon]], má i vlastnost [+nepřijímání negace], má-li vlastnosti [[+unikátní paradigma], [+klitikon], [+nepřijímání negace]], má i vlastnost [+nedovolen v odpovědi na ano-ne otázku]. Tyto vlastnosti mají GA s kořenem √js a √by. Naproti tomu a. bud‑ má tyto vlastnosti se znaménkem –, tedy má vlastnosti, které mají LA. Jeho analýza jako GA, založená na tom, že je to finitum tantum, je tedy méně jištěna daty než analýza GA s kořenem √js a √by.

Analýza GA v préteritovém komplexu viz ↗préteritum, ve futurálním komplexu viz ↗futurum, v kondicionálovém komplexu viz ↗kondicionál. Viz také ↗spona, ↗pasivum, ↗modální sloveso, ↗fázové sloveso, ↗kategoriální sloveso, ↗analytická kauzativní konstrukce, ↗absentiv, ↗rezultativ, ↗modální existenciální věta.